Když jsem koncem ledna dostal nabídku se účatnit jedné zajímavé akce v Bosně, tak mě ani nenapadlo sebou brát kolobku (kam s ní v autobuse, že?). Nicméně KOSTKA - kolobka přišla s novou skládací kolobkou Rubik v předstihu a tak mi to začalo vrtat v hlavě. Nakonec se v buse pro ni našlo místo, takže bylo vyhráno.
Při projiždění na jih Chorvatska sleduji kamenitou krajinu a strmé kopce. Tak nějak mě začíná opouštět humor. První den trávím na Makarské a koupu se v moři. Sleduji strmé kopce s obrovským převýšením a přemýšlím, jak se tam dá asi vyjet. Musí to být peklo. Ale doufám, že v Bosně to nebude tak drsné, jinak na té koloběžce asi umřu. I když nahoru to nějak asi půjde, ale co cestou dolů? To asi upeču brzdy a nebo se někde vymelu. Jaké tady mají asi nemocnice, kdyby se něco semlelo? No raději nemyslet, třeba to tak drsné nebude.
Večer přijíždíme do Bosny. Probíhá nezbytná ceremonie na hranicích a celníci kontroluji i zavazadlový prostor busu. Následuje užaslý pohled celníka - asi nikdy neviděl koloběžku. Nu což, vše je jednou prvně :) Kolobku mi nezabavili a jedeme do Bosny. Sice už je hodně šero, ale je vidět jedno velké pozitivum - kamenitý terén je pořád, ale kopce se radikálně zmenšily. Spadl mi kámen ze srdce. Přijíždíme do Medugorje, což je významné poutní místo v Bosně. Po vynesení věcí a kolobky přemýšlím, kam na pokoji s ní. Ještě že se to dá složit a vleze se to všude.
Rubik je skladná kolobka
Další den se tak nějak rozkoukávám po okolí a přemýšlím kam pojedu. Dostávám také nezbytné varování, až pojedu mimo civilizaci. Velké cesty jsou v poho, menší cesty taky, ale pozor na pěšinkách. Tady číhá nebezpečí pro nás neznámé - jedovatí hadi a škorpioni. Sérum mají v nedalekém městečku (pokud se doplazím pro pomoc) a nemocnice je až v Mostaru a úroveň prý stojí za to. No vyhlídky jsou dobré, tak vzhůru do toho. Je to v podstatě má druhá jízda na Rubikovi (jedna proběhla jen doma, kdyby bylo potřeba něco doseřídit). Takže vzhůru do Medugorje. Sleduji okolí a zdejší archtekturu. Domy jsou v podstatě stavěny v jednom stylu. Sem tam se objeví ještě nějaký poválečný neobydlený dům, ale není jich zde moc. V Chorvatsku je tento jev patrnější a to ještě nevím, co mě čeká v Mostaru a okolí. Jinak Rubik je prima malá skladná kolobka, které nechybí rychlost. Je pravda, že jsem zvyklý na větší kusy, ale jede se na tom dobře. Po projetí centrem zkouším okolí a místní pěšiny. Všude je červenohnědá hlína a stejné barvy prach se rychle chytá i na kolobku. Nicméně pěšiny jsou tady široké, bez větších výmolů a jede se tu dobře.
Cestou necestou v Bosně
Velkým zážitkem je Mostar a samotný příjezd vrchem přes Čitluk do něj. Čím blíže je člověk Mostaru, tím častěji se objevuji stopy po válce - drsně ostřílené domy. Také se objevují i navždy neobydlené a rozstřílené nobo vypálené stavby. Na některých je vidět, že byly doslova baštou posledního odporu, kterou vyřešila dělostřelecká palba. Mostar je nádherné město, ale je zde cítit velké napětí mezi katolíky a muslimy. Také je zde velký počet naprosto vypálených ruin, které byly asi svědky strašných činů. Pohled na ostřílené paneláky je také zvláštní. Kupuji v jednom krámku pohledy a narážím na černobílé s fotky těsně po válce. Koukám na ostřílený obydlený panelák vedle sebe a pak na pohled - zde je kompletně vypálený! Málokdo si asi uvědomuje hrůzy, kterými tu obyvatelstvo prošlo. V Mostaru samozřejmě nelze opomět návštěvu znovu vybudovaného Mostarského mostu přes Neretvu a návštěvu muslimské čtvrti. Jako mávnutím kouzelného proutku se člověk najednou ocitá v jiném světě a s jinou kulturou a mentalitou.
Mostar
Asi 10km za Medugorje se nachází Kravické vodopády. Již zvrchu se otevírá pohled na tuto nádhernou přírodní scenérii. Pozitivní je, že se tu dá koupat. Méně již, že jsem si nevzal plavky. Tak jsem obětoval kraťasy a boty :) Ale stálo to za to. Je tu neskutečně čistá voda a na to, že je tekoucí, tak to není ani studené. I když je to možná tím, že venku je permanentně 50 st. na slunci a 38 - 39 ve stínu! Je úžasný zážitek přebrodit se na druhou stranu (šlo by i přeplavat, ale musel jsem zrcadlovku držet nad hlavou) a stoupnout si až pod vodopády.
Kravické vodopády
V podvečer, až trošku ustoupí teploty, se vydávám z Medugorje po úzké cestě směrem k Neretvě. Je to cca 5 km lehký stoupáním a téměř územím nikoho. Sem tam člověk narazí na skupinu dvou nebo tří domů. Před pár lety tady propukly masivní lesní požáry. Jejich stopy tu jsou patrné dodnes. Zatímco tráva a drobné křoviny již bují, pahýly ohořelých kmenů jsou vidět, kam oko dohlédne. Na konci cesty, když člověk dojede na horizont a cestička začíná klesat prudce dolů, se rozprostře krásný výhled do údolí a na koryto řeky Neretvy. Je vidět i nově vybudovaná železnice, ale podle slov místních ne až tak využívaná. Po válce a naprostém zničení všeho se ještě nestihla zpět zažít, že tu vůbec je. V dálce a oparu je vidět Mostar. Sleduji okolní kopce a krajinu. Na velké většině vrcholů kopců se nachází vojenské bunkry nebo radistické stanice pamatující válečné časy.
Pozůstatky války jsou patrné
Týden pobytu se chýlí ke konci a nastává čas balení. Rubik vše obstál bez problémů. Kolik jsem najel kilometrů nevím, jelikož nemám tachometr. Nebude to žádná závratná porce jako doma, ale tady byl člověk spíše za zážitky a poznáním, než za točením kilometrů. Člověk taky navštíví místa, kam by ho normálně se ani nenapadlo podívat. Je zvláštní, kolik předsudků panuje u nás proti této zemi. Kdykoliv se s kýmkoliv bavím, tak si myslí, že jsem se asi zbláznil, že jsem jel do Bosny. Lidé mají v podvědomí válku a myslí si, že nepokoje jsou zde dodnes. Ale tak tomu již není. Je pravda, že třeba v Mostaru to napětí cítit je. Ale jinak jsou zde lidé přátelští a pohostinní. Být tu ještě déle, tak nevím nevím, jestli se ještě vrátím. Zdejší krajina, lidé a způsob života mě docela učaroval.
Všudypřítomná červenohnědá hlína
Na závěr si dovolím několik myšlenek a postřehů, kdyby někoho popadl podobný nápad a chtěl to zde s kolobkou zkusit také:
- na hranicích se připravte na větší kontrolu hlavně na Bosenské straně (cestou zpět na Chorvatské :) ), prostě takové "u blbečků na dvorečku"
- platit se dá narozdíl od Chorvatska (alespoň tam kde jsem byl já) bezproblémů Eurem a i Vám ve stejné měně vrátí (v Chorvatsku Vám většinou vrátí zpět v Kunách, ale někde chtějí v Kunách i zaplatit a donutí Vás jít do směnárny si vyměnit peníze za tamní velice "výhodný" kurs)
- doprava v těchto místech není hustá a řidiči jsou normální a ohleduplní (pokud nenarazíte na čecha nebo poláka :) ), akorát na místních úzkých cestách musíte počítat s tím, že místní týpek v dvojkovém golfu bez značek asi rozumně nepojede. Ale jdou pohotově na brzdy a uhýbají bokem.
- vozový park je také zajímavý, převládá Mercedes (od starých "pián" W123 až po poslední E-Classe), ale převládají spíše auta starších ročníků. Technická způsobilost jak kdy, mnoho vozů hlavně v odlehlých místech nemá ani značky
- při pohybu mimo civilizaci po pěšinách a úzkých cestičkách pozor na hady a škorpiony!!! Hlavně pokud se z cesty budete chtít podívat na nějakou nedalekou vyhlídku (třeba i jen 50m), pozorně se dívejte kam šlapete. Hadi jsou zde jedovatí a místní říkají, že čím menší had, tím horší :)
- tepoloty jsou zde vysoké (50 na slunci není problém) a krajiny rozlehlé bez stínu a možnosti ukrytí se (stejně by tam byla nějaká havěť, co by Vás pokousala). Ale je zde jiné klima, tak to není, jak v takových teplotách u nás. Je nutná pokrývka hlavy, ale vzhledem ke zdravotnictví zde doporučuji přilbu a pod ní funkční šátek, aby Vás to neuškvařilo. Je nutné sebou tahat velkou zásobu tekutin a i když na zádech se cokoliv na kolobce veze blbě, doporučuji batůžek s rezervoárem na pití - třeba Camelback). I litrová láhev s pitím totiž dojde rychleji, než si myslíte.
S Rubikem se dá dojet všude
Pokud jste dočetli až sem, tak díky za Vaši přízeň a že Vás to nenudilo. Na podzim se sem chystám zpátky (natolik mě to tu učarovalo), jelikož mám již vytipováno několik lokalit, kam se chci podívat a i věci, které chci nafotit. Ale to pojedu již s větší kolobkou :).
Václav Pechr